Vše možné

 Po dvou letech nucené zdravotní pauzy jsem se opět domluvila s organizátorem turnajů série PTC - Thomasem, řečeným TC, že můžu dorazit na Paul Hunter Classic, který se každoročně koná ve Fürthu u Norimberka. V rozpise zápasů byl i úřadující mistr světa - Ronnie O'Sullivan, ale vzhledem k tomu, že jeho nálady jsou velmi vrtkavé, tak jsem s ním ani moc nepočítala. Zamluvila jsem si dostatečně dopředu pokoj v mém oblíbeném penzionu Central a v pátek - 23.8. po sedmé hodině ranní jsem vyrazila směr Norimberk. Kousek před Norimberkem se mnou přestala komunikovat GPS, ale vzhledem k tomu, že jsem byla přesvědčená, že cestu zvládnu (vždyť jsem tam byla už tolikrát), tak jsem nikde nezastavovala a jela bez navigace. To nebylo dobré, když jsem se octla v místech, která mi byla opravdu neznámá, tak jsem to vzdala, GPS jsem restartovala, vynadala si a nechala se navést zpět do Fürthu - nebylo to až tak hrozné, najela jsem si navíc asi půl hodiny. V hotelu jsem zaplatila hotovostí jen abych navečer škemrala, ať mi peníze vrátí, že zaplatím kartou, protože jsem chtěla utrácet :-D. Před dvanáctou jsem se tak octla už v hale jen abych zjistila, že na "seznamu hostů" samozřejmě moje jméno uvedené není :D (to je tradice, kdyby tam jednou bylo, tak si myslím, že něco není v pořádku). TC po telefonu zavelel, abych obdržela pásku na ruku s označením VIP host a já mohla vstoupit. Nejdřív jsem samozřejmě našla TCho, abych mu poděkovala a ukázala se mu, protože věděl důvod mé dvouleté pauzy. Setkání bylo milé, měl starost, zda jsem v pořádku a byl rád, že mě vidí. Stejně tak mě uvítal i Brandon a Jürgen a posléze jsme se pozdravili i s Andym (parta kolem organizace turnajů - mimo jiné i Prague Classic). Potkala jsem se tam i s Evou Poskočilovou, která tam byla jako rozhodčí a tak se mi dařilo občas prohodit i české slovíčko.

Pak už jsem si šla sednout na první zápasy, sledovala jsem Steva Davise, Martina Goulda, Jimmy White a mnoha dalších. Nicméně jak se odpoledne nachylovalo, tak začala atmosféra jiskřit, protože se v té době již vědělo, že Ronnieho jméno se v rozpise škrtat nebude, protože opravdu do Německa dorazil. Místo v půl jedné došlo na jeho zápas až kolem půl čtvrté, ale nic to nezměnilo na tom, že když vešel, tak se mi rozklepaly kolena :-) Ahmeda Saifa vyprovodil poměrem 4-0 a zmizel v útrobách haly. Do konce turnaje jsem nezjistila, kam se ukrývá, ale každopádně nesedával mezi ostatními hráči, kteří se povalovali ve VIP zóně a třeba tam hráli karty a nebo si jen povídali. Ronnie tam s nimi ale nebyl nikdy. 

Velmi brzy nastoupil k zápasu 2. kola s Chrisem Wakelinem - poradil si s ním podobným poměrem, jen mu povolil jeden frame. Na to, aby postoupil do nedělních zápasů musel vyhrát ještě jeden zápas - s Alexem Daviesem - výsledek byl opět 4-0 a tak jsem se mohla těšit, že ho uvidím hrát ještě i v neděli. Poslední páteční zápas jsem už nedokoukala, protože Selby s O'Donnellem hráli dlouho do noci a tak jsem se kolem 23 hodiny odebrala na hotel a padla do peřin.

Ráno jsem bohatě posnídala 2 teplé housky se salámem, sýrem, vejci a zeleninou, k tomu kávu a džus a vydala se na obhlídku obchodů. Zjistila jsem, že hotel začíná být oblíben i mezi hráči, protože jsem na schodech potkala Nigela Bonda. Asi do 10 hodin jsem courala po obchodech a utrácela :-) To mi jde dobře. Pak jsem se zase přesunula do haly, kde jsem si v klidu užívala zápasů ostatních hráčů, obdivovala malého Edwarda Woollastone a nasávala atmosféru tohoto úžasného turnaje. tradičně se nedařilo Johnu Higginsovi, který vypadl v 1. kole s Markem Kingem a neprošel přes 1. kolo ani Neil Robetson. Ještě jednou jsem vyrazila po krámech - tam, kde ráno nebylo otevřeno, ale brzy jsem se zase vrátila na zápasy. Což bylo dobře, protože ohlásili již druhou autogramiádu Ronnieho - tu první v pátek jsem zcela prošvihla, protože než jsem zjistila, co ten nápis v němčině znamená, tak byl konec. Kolem 16 hodiny jsme se tak seřadili do řady a čekali na možnost podpisu. Společné fotky nebyly povoleny a tak jsme alespoň cvakali Ronnieho podpisujícího plakáty a fotky. Chtěla jsem si nechat podepsat program, ale to nebyl dostatečně reprezentativní prostor pro mistrův podpis a tak jsem si zakoupila za 20 EUR !!!!!! plakát a nechala si tam napsat věnování i se jménem :-).

Dokonce se mi podařilo asi napotřetí Ronniemu sdělit, že jsem dlouholetý webmaster jeho stránek - byla to fuška, ale nakonec pochopil, co mu svou příšernou angličtinou chci sdělit. Kousek ode mě stál Thomas a já jsem nasadila psí oči a poprosila ho, zda by se nedala zařídit společná fotka. Thomas mi nedokáže nic odmítnout, takže mi řekl, ať se domluvím s Andym a profi fotografem, počkám až bude podpisování u konce, aby se toho nechytili ostatní a mám fotku mít :-) Takže jsem udělala přesně co mi řekl a společné foto vzniklo (teď ještě čekám, až mi ho pošle, ale snad to nebude dlouho trvat, zatím mám alespoň to, co cvaknul Andy na můj malý foťáček - strašně se mu klepaly ruce, ale mám alespoň něco :)). Ronnie byl strašně milý, vzal mě kolem ramen, nechal se vyfotit a běžel se zase schovat do útrob haly. Navečer jsem se začala připravovat na Players Party, ale vzhledem k tomu, že bylo rozehraných ještě hodně zápasů, tak jsem se raději Thomase zeptala, zda opravdu party bude. Ujistil mě, že vzhledem k tomu, že hráčů je tam asi 130 a hraje jich jen pár, tak určitě party bude. Tak jsem se odešla převléci a domalovat se na večer a vrátila se zpět. Kolem půl jedenácté už mi začalo být divné, že se stále nic neděje a tak jsem se lépe podívala na plakát - ejhle - konala se v ballroomu v Norimberku :-D Už jsem fakt nikam nejela, jen jsem se odebrala na hotel a tam si otřískala hlavu o zeď :-D

V neděli jsem opět královsky posnídala, domluvila se, že pokoj opustím kolem 2 hodiny odpoledne a na 10 hodinu jsem se vydala do haly. Anthony McGill dal Ronniemu zabrat, zápas se protáhl až do decideru a to už jsem skoro nedýchala, čůrky potu mi stékaly po zádech a já už ani nemohla tleskat, protože jsem jen držela palce a tlačila Ronnieho koule do kapes a Anthony (promiň Anthony) mimo ně. Nakonec naštěstí Ronnie decider vyhrál a já se tak mohla těšit na další zápas od 13 hodin se Stuartem Binghamem. Tenhle hráč dokáže být nepříjemný, ale tentokrát byl bezzubý a prohrál 0-4. Ronnie se na Twitteru vyjádřil, že za to mohly nestálé herní podmínky, protože stoly se od sebe lišily, ale co si budeme povídat - hrál na stejném stole :-) Od 16 hodin měl hrát se Selbym. Smiřovala jsem se s tím, že tady jeho cesta turnajem končí a já budu moci sednout do auta, kam jsem si o pauze dala tašku a pojedu směr Česká republika. Jenže Ronnie mě vyvedl z omylu a Selbyho vyprovodil poměrem 4-2 :-) A čekalo se na finále - venku lilo od rána jak z konve, takže na procházku to nelákalo a mezi semifinále a finále byl prostor 2 hodin. Už jsem začínala být unavená a tak jsem se zabavila tím, že jsem pozorovala likvidaci stolů a vzpomínala na Prague Open a šikovnost našich kluků, kteří stavěli a skládali stoly pro tehdejší turnaj. Bylo mi z toho smutno - tak krásný turnaj s úžasnou atmosférou a tak rychle u konce :-( 

V osm hodin za bouřlivé atmosféry nastoupili finalisté - Gerard Greene a Ronnie - za 44 minut po "one man show" bylo hotovo. Po vítězství 4-0 zdvihl Ronnie trofej, trochu ji rozebral, ale srovnal se s tím se ctí a zdvihl její hlavní část a já jsem mohla sednout do auta a odjet domů. Cesta byla nepříjemná, protože byla nejen tma, ale navíc hustě pršelo, ale chvíli po půlnoci jsem byla doma.

Jako každý rok to byl úžasný turnaj a já nikdy nemůžu dostatečně Thomasovi poděkovat, že tam mohu jezdit. Ale ten letošní byl ještě o několik stupňů úžasnější. Byl to návrat domů, do míst, kde si užívám blízkost hráčů, které vídám v televizi a atmosféru snookerové hry. Byl to návrat k životu (snad) bez hrozby smrtelné choroby a byly to úžasné 3 dny s možností setkání s Ronniem a možností vidět ho hrát, vyhrát a zdvihnout trofej. Další splněný sen :-)

Pár dalších fotek nevalné kvality - http://dan-na.rajce.idnes.cz/Paul_Hunter_Classic_2013