Slovensko - Malá Fatra
19.-24.6.2011
V březnu 2011 jsem na Slevíně našla voucher na pobyt na Malé Fatře a protože dcera souhlasila s pobytem, tak jsem hned 2 vouchery koupila a v nejbližších dnech jsem zamluvila pobyt na konec června.
19.6. jsme tak vyrazily z naší chaty směrem na Slovensko a po cestě jsme s udělaly zastávku v Kroměříži - v Květné zahradě.
Navečer jsme podle naší GPS dorazily do Terchovej a ubytovaly se v krásném hotelu s překvapivým názvem "Terchová", protože v našem termínu už neměli volný pokoj, tak jsme si doplatily za apartmán a pobyt s polopenzí nás tak vyšel na cca 5 000,- CZK.
V pondělí 20.6. jsme se probudily do ne zrovna hezkého počasí a tak jsme musely řešit program, který by nevyžadoval pobyt venku a zvolily jsme termální lázně Bešenová.
Většinu času jsme strávily v horkých vodách termálů, skrápěny deštěm při venkovní teplotě cca 17°C. Odpoledne se ale už docela vyčasilo a tak jsme vyrazily ještě na doporučovaný vodopád v obci Lúčky..
.. a pak ještě na Liptovsků Maru, kde má z vody čnít věž kostela zatopené obce - škoda, že opravdu neční z vody, ale je prakticky na souši - dá se obejít.
Pak už jsme se jen vrátili zpět na hotel, povečeřely a těšily se na další den, kdy už mělo být počasí lepší.
21.6. jsme si naplánovaly pravou stranu Jánošíkových Dier - Sokolie. Plné optimismu, s batohem se sušenkami, mapou a JEDNOU 1,5 litrovou lahví vody jsme dorazily na parkoviště a vyrazily do kopce - do velkého kopce. Usoudily jsme, že by nebylo od věci naučit se lehce číst v mapě, tj. rozeznat vrstevnice. Z výšky 575 m jsme ten den vystoupaly do výše 1171 m a zase jsme sešly zpět. Některé úseky jsme zdolávaly pomocí žebříků a řetězů a připadaly si víc jako kamzíci. Poslední úsek cesty nám pršelo a už jsme neměly ani kapku vody. Dorazily jsme do koliby naprosto promočené a při čekání na autobus jsme si daly halušky. Nakonec jsme se ale dohodly, že autobus necháme ujet a k autu dojdeme opět po svých, protože pršet přestalo. Po cestě se ale opět rozpršelo, nicméně nás déšť nerozpustil a my dorazily k autu a posléze do hotelu. Byly jsme na sebe náležitě pyšné :-)
22.6. jsme zvolily 2. stranu Dier, která měla být méně náročná, ale o to malebnější. Procházely jsme soutěskami skal a fotek vodních kaskád utěšeně přibývalo. Žebříků a řetězů se tady objevovalo podstatně víc a my jsme opět ocenily zakoupené turistické boty, které sice nebyly ani značkové, ani drahé, ale svou službu plnily bez problémů. Zátěž na zádech jsem měla o 2. lahev vody těžší, ale hlavně jsme už neměly s pitím problém.
Protože tenhle úsek jsme prošly poměrně dost rychle, tak jsme se rozhodly ještě odpoledne zajet do Demanovské ledové jeskyně. Krápníková výzdoba je v Moravském krasu hezčí, ale led je také velmi působivý, naštěstí jsme návštěvu absolvovaly zkraje léta, kdy tam ještě krápníky jsou, bylo nám řečeno, že i ten největší přes léto mizí. Po cestě zpět jsme vzaly mladého stopaře a mezi řečí jsme se mu svěřily, že na poslední den pobytu plánujeme už jen malou procházku k Mojžíšovým pramenům a Šútovským vodopádům. Jeho úsměv ve zpětném zrcátku jsem pochopila následující den.
23.6. jsme se nechaly lanovkou z Vrátnej vyvézt na kopec a podle průvodce z internetu (kterým jsme se řídily skoro celý pobyt) nás čekala procházka k Chalúpke pod Chlebom. Na kopci byla mlha a my si připadaly jako když jdeme do neznáma. Když jsme v dáli - velké dáli - zahlédly střechu, shodly jsme se, že to určitě nemůže být ono, protože to je moc daleko - bylo to ono. Před chaloupkou seděli 3 mladí lidé a škrabali brambory a jablka. Nechápala jsem pro koho, když jsme tam byly s nimi jen my 2 a mlha :-) Pokračovaly jsme "příjemným sestupem" k pramenům, což představovalo sestup z výšky 1490 m do výšky 1140 m.
My se ale nezastavily a sestupovaly dál až do výšky 765 m, kde jsme mohly konečně obdivovat Šútovský vodopád a psychicky se připravovat na cestu zpět do míst o více jak 700 metrů výš. Je pravda, že k vodopádům docházely i rodinky s dětmi a kočárky, ale to nebyla cesta pro nás.
Část zpáteční cesty jsme překonávaly po čtyřech a několikrát jsem si byla jistá, že už nezvládnu ani krok navíc, ale nakonec se před námi opravdu objevila téměř rovina hřebenu se vzdáleným rozcestníkem s ukazatelem k Chalúpke pod Chlebom. V té době už svítilo sluníčko a po hřebenu se pohybovali další turisté, žádný z nich ale nevážil trasu, kterou jsme si vybraly my :-) Na Chalúpke jsme si dali klobásu (Katka) a meruňkové parené buchty (já + Katka) a vydaly se na poslední úsek cesty k lanovce. Jestli jsme na sebe byly pyšné po túře na Sokolie, tak po tomto dnu jsme pro sebe měly jen nekonečný obdiv :-) Když jsem scházela se schodů (po jednom), tak jsem vyděsila servírku z hotelu, která myslela, že mám nějaký úraz, uklidnila jsem ji, že jsou to jen namožené svaly, naprosto neuvyklé takové námaze.
24.6. jsme se rozloučily a vydaly se zpět na chatu, se zastávkou ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.
Za sebe můžu říct, že to byla nejkrásnější dovolená, jakou jsem zažila.. ale taky nejnáročnější :-)
více fotek (asi 1000) v galeriích na rajčeti - http://dan-na.rajce.idnes.cz/ - Slovensko